i thought i know who i am. apparently i don't.

16. may 2014 at 10:12 | Natt. |  my toxic feelings
Do téhle rubriky přidávám články vcelku nerada. Hlavně proto, že z větší části jsou články v téhle rubrice poměrně depresivní a možná pro některé čtenáře nepochopitelné a naprosto zbytečné. Někdo má ale blog na výcucy ze života, někdo na přidávání fotek a já ho mám na to, abych se veřejně vyzpovídala lidem, které neznám z mích pocitů. Nikde jsem neviděla že by to bylo zakázáno takže máte smůlu.

V poslední době si připadám, jako bych se neznala. Asi bylo naivní a hloupé si myslet, že po patnáctých narozeninách budu vědět, čeho jsem schopná a znát všechny své stránky. Bohužel uvědomění přišlo až teď... Vždyť někteří lidé neznají sami sebe v daleko vyšším věku... Jak bych to sakra mohla vědět já v patnácti? Neříkám, že takoví lidé nejsou ale i když určitě jsou, tak si myslím že je to jenom iluze nebo něco takového. Během těch patnácti let co jsem na světě jsem ještě pořádně nic nezažila. Mé momentální zkušenosti jsou jenom základy k těm větším které postupně přijdou v životě.

K těmto myšlenkám mě dovedlo to, že jsem si všimla, že nejsem schopna řešit problémy které mě trápí. Prostě nejsem absolutně schopná o nich hovořit s kteroukoliv živou bytostí. Když nějaký takový problém nastane, sáhnu po deníku a vypíšu se tam. Bohužel, nic to nevyřeší. Pořád mě kouše svědomí a trápení zaplaví celou mou hlavu. Jak o tom mám ale mluvit aniž bych se nerozbrečela? Nehledě k tomu, že vidět mě brečet není nic pěkného. Připomínám mokrého křečka s malými oteklými kukadly a děsivým výrazem ve tváři. Každý má jiné cítění. Vždy jsem si přála být silná jako moje maminka. Za celí svůj život jsem ji viděla brečet snad jenom třikrát. Možná je právě to sebepoznání. Mamka o sobě ve svých čtyřiceti šesti letech zhruba ví, čeho je schopná a hlavně je dospělá! Kdežto já pubertální patnáctka brečím v podstatě kvůli čemukoliv.

Sebepoznání je bezpochyby běh na dlouhou trať...
 


Comments

1 Molly Molly | Web | 17. may 2014 at 1:01 | React

Tak teď jsi mě Natt úplně odrovnala. Jako bych ten článek psala já. Tyhle pocity jsem taky měla cca ve tvém věku a řeknu ti časem se to srovná ty sama v sobě pochopíš a zjistíš jaká jsi :) Chce to čas. jinak s tím vykecáním se. hehe mě je 18 a mám to úplně stejně jako ty. radši to naíšu do deníku, než abych to někomu vyprávěla,ale o to je to těšší. a to brečení kvůli všemu? já to mám taky navíc když brečím tak mám hlas jako debil. strašný! a moje mamka? tu já viděla brečet jak ty říkáš, tak max 3x za život. Jinak vůbec ne. Tímhle článkem jsi mě fakt zasáhla, že může být někdo v tomhle úplně stejný jako já :)

2 Andrea Andrea | Web | 17. may 2014 at 10:07 | React

Že ti je 18 a máš nálepku dospěláka ještě nutně nemusí znamenat, že víš, co chceš.
Je ti 20, maturuješ, máš si vybrat vysokou školu. A přesto většina lidí ještě v únoru, kdy se odesílají přihlášky na vysokou školu, neví, co chce dělat.
I když si zvolíš vysokou, která by tě mohla bavit, pořád je tu velká pravděpodobnost, že šlápneš vedle. Tak lidi po roce přecházejí dost často na jiné obory a zkouší.
Mně bude 22, v červnu mám státnice na Bc. a mám dojem, že jsem si obor zvolila špatně a pořád nemám jasno o mé budoucnosti.

S vyšším věkem dospělost nenajdeš. :)

3 neweresth neweresth | Web | 17. may 2014 at 16:53 | React

Není to zakázané, naprostá svoboda, nebo alespoň mám takový pocit. Vyzpovídat se. To je to, co chceš a tak to dělej, že ano. Když cítíš tu potřebu tak do toho. ^^ Slečno, kolikrát se cítím tak ztracená a to už jsem plnoletá. Kolikrát jsem tak zoufalá a cítím tu marnost, ale vždycky se snažím najít nějakou tu myšlenku, která mě povzbudí a možná posune dál. Jo, chce to čas, chce to myslet a najít řešení. Hlavní je, že musíš zaplnit tu díru nějakou činností, která zaměstná tvou hlavu a nebudeš se cítit tak zmatená a bez cíle. Kočeno, nebuď tak sebekritická. Hormony jsou svině, mají toho dost co dočinění, co se týče naší psychiky. Je těžké dospívat, když máš pocit, že ti nikdo nerozumí. Breč, aspoň ze sebe dostaneš tu "špatnou energii" a bude ti líp, tu tíhu, to víš, odlehčit se. Najdeš smysl. Mě to stále trvá. Po malých krůčcích se plazím vzhůru a víš co, musíš věřit. O to jde. Nenech se držet dole, někde přikovaná v negativnu. Věřím, že najdeš, co chceš a potřebuješ. Víš, jsem tu pro tebe, vždy, když budeš chtít pomoct! Ráda tě vyslechnu!

4 Fet Fet | Web | 22. may 2014 at 11:46 | React

Mám tiež 15. Prežívam to samé. Predieram sa život a hľadám sa. Niekedy mám obavy, že sa nenájdem. Nič si z toho nerob, sme na podobnej vlne. Občas čumím len tak do steny a zamyslím sa, prečo toľko pubertiackych výlevov, len tak z ničoho sa začnem smiať ako magor alebo naopak z ticha začnem roniť krokodílie slzy. A potom si uvedomím, že je to moja etapa života. Ako časť nejakej knihy. Všetko ma svoj čas. Nemysli, užívaj si. Miluj, nenáviď. Nemysli po druhýkrát. A zrazu zistíš, že si skončila etapu a našla si svoje ja. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement