themed articles.

don't foreget to fall in love with yourself first.

25. january 2014 at 11:43 | Natt.
POZOR: Toxické žvásty 14ti leté holky. Berte to s rezervou...

Zatím co spousta bloggerů pojme tohle téma tak, že budou psát o tom, jak se dvě osoby do sebe zamilují a jak to může být těžké a někdy zase ůžasné, tak já budu psát o něčem trochu jiném. O jedné osobě, kterou by měl mít každý alespoň trochu rád. Sám sebe.

Přísloví ''Nikdo není dokonalý,, má určitě něco do sebe. To nepopírám ale občas mi připadá, že lidi ho používají až moc k tomu, aby se shazovali nebo se vymlouvali na něco, co pokazili a dělají z toho světovou tragédii. Co je ale jasné tak to, že nikdo nemá rád takové ty typy lidí, co si myslí že jsou nejdokonalejší a že pobrali všechnu moudrost světa. Takové lidi nemá nikdo rád a nikdo by takový nechtěl být. Proto si radši všichni hromadně říkáme, jak jsme moc tlustí, moc štíhlí, moc velcí, moc malí a další věcí. Bereme to jako očkovaní před velkým egem a sebevědomím.

Všeobecně je ale známe, že všeho moc škodí a čím méně, tím lépe. Jo, jasně ale shazovat se až do konce smrti a pořád na sobě hledat nějaké chyby? To jako fakt? Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik času tímto promarníte?

Každý se narodil tak, jak mu osud dopřál. Jsou případy, kdy se prostě narodíte s vadou, která vám zůstane celí život ale nenapadlo vás, z vašich nedostatků udělat vaši přednost? pořád jste na živu. Dýcháte stejný vzduch jako ostatní. Uvědomte si, že každý nemá tu možnost. Vady od narození jsou jedna věc. Ta horší bych řekla... Ovšem úplně banálními problémi jsou, když si někdo řekne, že má moc odstáté uši, velký nos, široké boky atd atd. Mohla bych pokračovat do nekonečna!

A když ne přednost, tak na sobě najít nějkou dobrou vlastnost která převyšuje tu špatnou? Hledání záporných věcí nejen na sobě je lehčí, než hledat ta pozitiva. To je dokázané. Ale věřte, že ta námaha najít na sobě něco dobrého bude stát za to. Hodně lidí nemá ponětí, jak důležité je milovat sám sebe. Vytvořit si k sobě sebeůctu. Přijmout se takový, jaký jste. Nemyslet jenom na ostatní ale taky sám na sebe. A ne, tohle není sobecké. Většina jsme teď ještě v pubertě (je mi 14), kdy se prostě zabíváme spíše svím vzhledem než svím vnitrem a tím, co by pro nás mohlo být přínosné do budoucna.

Sebevědomí je důležité. Bez něho budete pořád váhat a rozmýšlet se, jestli to bude dobře nebo ne. Co to třeba risknout? Když je to povede, super! Když ne, prostě to zkoušet znovu a zvonu. Nemarnit drahocený čas nad tím, co nám chybí a co přebývá ale prostě se mít rád takový, jací jste. Lidskost je krásná, dokonalost je nudná;)

Jenom doufám, že si teď o mě nebudete myslet, jak jsem strašně namyšlená a až moc sebevědomá.

Relationship's are about love. With everything & everybody.

22. december 2013 at 15:18 | Natt.
Sakra dlouho jsem nenapsala žádný článek na téma a tento týden je naprosto perfektní téma na to, abych napsala rádoby nějaký ''kvalitní'' článek. Chtěla bych jenom upozornit, že to jsou fylozofické žvásty 14ti leté puberťačky takže to mít nějakou hloubku nebude. Vše to jsou mé názory tak to prosím tolerujte. Navíc ho píšu dost narychlo protože se musím chystat na večírek. Budu ráda, když se podělíte o ty vaše:)


Vztahy. Kžadý je k někomu nebo k něčemu máme. Myslím, že mnoho lidí, když uslyší slovo ''vztah'' tak je mu vybaví dva lidi, kteří se milují. Na jednu stranu je to pravda ale na druhou mi to připadá hodně zkreslené. Vztahy jsou mezi přáteli, rodinou, spolužáky nebo dokonce mezi vámi a vaší oblíbenou věcí. Lidem nedochází, že když dostanou třeba nový mobil, tak si k němu taky vytváří určitý vztah. Říkáte že ne? Představte si, že se vám mobil stratí nebo se pokazí... Bude vám chybět a když dostanete nový nebo opravený tak budete štěstím bez sebe (ve věčině případů). A takhle se podle mého názoru projevují vztahy.

Někdy jsou složité. Až příliš složité. Nevíme jak se z něj dostat ven nebo si ho udržet. Tohle se týká spíše vztahů mezi lidmi. Ať se jedná o lásku vašeho života nebo nejlepšího přítele, každá hádka mezi vámi a druhou osobou má své následky. Snažíme se je napravit, tedy pokud není záměrem se zbavit dotyčné osoby. Stejně tak má své následky to, že se stane něco pozitivního. Váš vztah se prohloubí a bude pevnější. Vybudujete si důvěru nebo dokonce i závislost. Co je myslím největším problémem vztahů, je čas. Vztahy v dnešní době, které vydrží od dětství až ke ''smrtelné posteli'' jsou vážně ojedinělé. Pokud někdo takový vztah má, měl by si ho vážit. Ale nikdo nevíme, co se může stát. Osud je v tomto nevypočitatelný ale to patří k životu.

Je taky velmi důležité, přijmout dotyčnou osobu takovou, jaká je. Myslím, že nikdo se rád mění. Každý chce být sám sebou a to je dobře. Kolikrát vidím kluka, se kterým se rozešla holka a on říká ''Ale když já jsem se tak změnil...'' nebo to taky může být naopak. Podle mě je to neskutečná pitomost. Lidi se mezi sebou musí přijímat takový, jací jsou a ne se měnit podle vkusu druhého. Jestli prostě někomu někdo nesedí, tak ať mu nemotá hlavu a dá mu šanci najít si toho pravého. Život je krátký marnit ho s osobou, která chce, aby jste se změnili.

Každý má svůj příběh ať se týče vztahu milostného, přátelského, rodinného nebo úplně nějakého jiného. Někdy z nich máme tak zmatené myšlenky a ještě zmatenější srdce, že tomu sami nemůžeme uvěřit. Vztahy patří k životu a je to jeho veliká část! Jak jsem již výše zmiňovala, budu ráda za každý komentář, který s objeví na tohle téma pod tímto článek:)

don't sleep darling. world is bad so you must work hard.

8. november 2013 at 19:07 | Natt.
Pěkný páteční večer přeji:) Nevím jak vám, ale mě tento týden utekl dost rychle. Musím se pochválit, že jsem nasbírala fakt dost dobré známky a nevychází mi ani jedna trojka takže se školou jsem maximálně spokojená. No, nebudu se tu ale vychvalovat a přejdu k tématu které tak trochu souvisí se školou... Omlouvám se předem za trochu tvrdší slova ale prostě to nešlo...

Jak už asi víte, jsem v devátém ročníku kde první pololetí jde celkem dost o prospěch. Já si toho vědoma jsem... Učím se a dělám pro to maximum! Ale pak mě vytočí, když ke mě přijde slečna a řekne ''Bože. Ty jsi šprtka... Mě by nebavilo se učit'' a po dvou hodinách ''Sakra. Propadám s chemie a angličtiny...'' Jakože nepřipadá vám to na hlavu? Úplně mě vytáčí to, že si myslí že jim všechno spadne do klína a že je vezmu na každou střední kterou si vyberou. Jo, možná vezmou ale asi by tam nezůstali dlouho. Co mě vytočí ještě víc, když já makám i když jsem jako dyslektik a dysgrafik zohledňována, mám lepší známky a mám jít na vyšetření do PPP které se přidává k přihlášce tak že tam pošlou holku která na to vyloženě se*e, žádnou vadu nemá a je jenom líná. Učitelka ji tam prostě pošle jenom ze soucitu, že je s prominutím blbá... To je do nebe volající prostě!!

Myslím, že zrovna v 14-15 letech by si člověk měl urovnat priority a cíle v životě a právě začít tím dosažením vysněné střední. Jestli si to tohle lidi neuvědomí teď tak pak kdy?? Jasně, jsme mladí a chceme se bavit ale měli by se zamyslet... Řešit kluky, mejdany, sex a další kraviny a nemyslet nad vzděláním a budoucností? Are you fuc*ing kidding me? Jak se pak máme cítit my, kteří celou osmičku a pololetí makáme? A tohle není jenom ve škole samozřejmě...

Setkali/setkáváte se s něčím podobným? Jaký je váš názor?

life is too short to wait.

25. august 2013 at 17:47 | Natt.
Dobré no... Už ani nevím, jak začít psát článek. To jsem teda dopadla. Nicméně jsem slibovala článek na téma týdne. Nejsem si jistá ale není tady tohle téma už druhý týden? Myslím, že na tohle téma se toho dá napsat vážně dost takže správci blog.cz to asi prodloužili. Jsem zvědavá jak tento článek dopadne protože náladu na psaní moc nemám a doufám, že se do toho dostanu.
Život. Každý z nás ho má jiný a podle mě je jen na nás jestli ho hodláme promarnit a nebo si ho užívat naplno. Během života se naučíme strašně moc věci a měli bychom si vážit každého dne, protože ať chceme nebo ne, nikdy nevíme, který bude náš poslední. Myslím, že každý z nás si minimálně jednou za život řekl, proč se sakra narodil ale všechno má svůj důvod no ne? Někteří z nás za svůj život učiní pro lidstvo veliké objevy a to jim pak děkujeme za to, že žili a že něco posunuli o level dál. Život není vždy spravedlivý... Odcházejí a zase přicházejí z něj naši nejbližší ale to k tomu prostě patří.

Narodíme se, dospějeme, zestárneme a odejdeme. Tak to prostě beru já ale né něják negativně. Kdyby jsme byli nesmrtelní tak by nás tu bylo moc a to by nebylo dobré. Jasně, každý teenager si přeje být věčně mladý. I já samozřejmě ale stejně vím, jak to dopadne. Myslím si, že zrovna v těchto letech si musíme užívat absolutně všechno! Prožít si první lásku, zlomené srdce, dokončit všechny studia (pokud možno úspěšně) a X dalších věcí. Každý máme své sny které bezpochyby patří k našim životům a je jen a jen na nás co pro to uděláme abychom si je splnili. Nenechat negativní věci aby nás ovládly ale hodit je za hlavu a zaměřit se na ty pozitivní! Každý je za svůj život zodpovědný a nenechte, aby ho ovládla někdo jiný, než vy sami.

Buďte vděční vašim rodičům, že vás přivedly na svět a vy můžete vidět tolik krásy a poznat tolik věcí. Vím, že někteří to štěstí nemají... Že třeba nechodí nebo nevidí a proto buďte rádi, že jste zdraví a že netrpíte to, co ti ostatní.

our mistake or our live.?

23. july 2013 at 14:26 | Natt.
Musím uznat, že v poslední době jsou samé dobré témata týdne. Ještě aby byl tak čas ke každému něco napsat... Ale na tohle téma jsem si čas udělat prostě musela. Podle mě je to v poslední době celkem dost horké téma. Jsou to tzv. Pro ana blogy.

Blogy, které píšou slečny trpící anorexii. Je to nemoc která vyvolává nechutenství k jídlu. Přijít k ní můžete buď ze své vlastní vůle nebo se může stát nějaká nehoda v okolí Vašich bílských a vy se zhroutíte. To pak vede k tomu, že nechcete jíst a po nějaké době zjistíte, že jídlo ani nepotřebujete. Je to chyba ale na druhou stranu tito lidé to nechtějí úmyslně. Pro ana blogy píšou zejména lidé, kterým se nelíbí jejich postava a chtějí zhubnout do extrémní váhy.

Nikdy jsem na takové blogy nechodila ale teď jsem se k tomu přiměla abych alespoň trochu věděla o co tam běží. Na googlu vám vyjede strašně moc blogů na kterých se objevují jídelníčky (jestli se tomu tak dá říkat), deníčky, vzory podle kterých hubnou atd. Hledala jsem, jestli třeba nemají nějaký článek ve kterém by psali důvod proč tak hubnou. Vymlouvají se na dnešní dobu... Že všichni posuzují podle vzhledu a nikomu se nelíbí tlusté holky. To jako vážně? Budete se řídit podle toho, aby jste se někomu líbili a vy se nebudete ve svém vlastním těle cítit dobře? Jasně, je to vaše tělo ale trápit se jídelníčkem, křečemi které nastanou, nevolností a spoustu dalších nepříjemných věcí? Holky... nekažte si život.

Jsou blogerky, které za to třeba nemůžou. Narodí se s rychlím metabolizmem a spalují se jim tuky daleko rychleji než ostatním. Ano, znám takové. Moje reakce ze začátku byla ''Jé, to se máš... Taky bych chtěla být tak hubená'' ale přitom ty holčiny se snaží přibírat aby nevypadali jako kostry protože i takovým se ostatní posmívají a to právě tím, že jsou anorektičky, bulimičky ale ony za to nemůžou. Všem takovým slečnám přeji, aby s tím bojovali dále a nevzdávali se:)

Ale zpět k blogům... Myslím, že je něco jiného, když si holčina založí blog o hubnutí a zdravé stravě kde dává jídelníček skládající se z pěti porcí jídla denně nebo jídelníček s jednou sušenkou denně. Ten rozdíl je neskutečný! Fitness blogy jsou naprosto v pořádku. Pomáhají zhubnout přirozenou cestou která se skládá ze zdravé stravy a pohybu. Jasně, chvilku trvá než si na to zvyknete ale furt to nedochází do takových extrému jako na pro ana blogech.

Co musím určitě zmínit, tak to, že na internet chodí i malé děti. Malá holka má starší sestru která někdo o pro ana blogech slyšela a hned se jde podívat na internet. Řekne si, že v 19 letech mít 50 kilo je super a začne už v 10 letech. Lidi to fakt ne... Ještě víc mě zarazilo, když jsem zjistila, že adminkám pro ana blogů píšou lidi a přejou jí ať zhubne další kila a jak ji obdivují a závidí ji! Proč se lidi nemají rádi takoví, jací jsou? Jasně, můžou hubnout ale všeho s mírou proboha.

Žijeme ve svobodné zemi, kde má každý svůj názor na věci a žije si svůj život ale někteří neví, jak moc si ho ničí a ještě se o to dělí se světem.
photo by Lea Sztyma

nobody is forever young.

12. july 2013 at 21:00 | Natt.
Když jsem viděla nové téma týdne tak jsem si řekla ''Sakra, na to zase nic nenapíšu'' ale pak jsem zapojila do práce i můj mozek a hned jsem dostala neskutečně moc nápadu jaké věci bych chtěla v tomto článku zmínit. Opět vám říkám dopředu, že jsem vypadla ze cviku co se týká psaní tématických článků. Tento bude můj druhý na tomto blogu. Buď to dopadne dobře, nebo naprosto strašně.
Důchodci. První slova která mě napadají - prarodiče, vrásky, láska, vzpomínky. Tyhle čtyři slova. Nikdo nežijeme věčně a každý jednou budeme mít vrásky, šedivé a řídké vlasy. Je to součástí života. Ukázkou toho jsou právě naše babičky a dědečkové. Rodiče našich rodičů. Mají plnou hlavu vzpomínek, důležitých historických událostí ale třeba i bláznivých zážitků z dovolených s vašimi rodiči. Upřímně si nedokážu představit mé dětství bez babiček a dědečků. Pro mě to jsou lidé, kteří mě milovali ještě před tím, že vůbec zjistili že se narodím protože každý rodič který provdá dceru se nemůže dočkat vnoučátek. Ty pak rozmazluje ale zároveň i vychovává.

Co je ale na prarodičích nevýhoda je to, že od nás odchází dříve, než máme potomky my. Nebo si to tak teda myslím... Já se toho strašně bojím. Babička (maminka mojí mamky) žije už 10 let bez svého muže. Byly mi čtyři když děda umřel ale pamatuji si ho. Jak mě učil řídit, kupoval mi nanuky a protože byl zoolog tak mě i mého bratra dost často brával sebou na kontroly do družstev a na různé statky. Pamatuji si, že když jsem byla ještě v kočárku, tak mě děda s babičkou vzali do kravína kde mě olízla kráva:D Asi se budete smát ale já si to do teď pamatuju a babička taky. Je to snad jedna z nejkrásnějších a nejmilejších vzpomínek z mého dětství. Babička letos oslavila své 69. narozeniny a příští rok jí bude 70. Co mě nejvíce těší tak to, jak je čiperná. Jezdí na kole, chodí na výšlapy, stará se o vnoučata a svou krásnou zahrádku. Ta tu semnou ještě dlouho bude:)


Samozřejmě mám i prarodiče z taťkové strany ale ty bohužel moc často nevídám. Tak 2x do roka... Bydlí v Brně a to je od nás poměrně daleko. Navíc tam nemají rádi mamku. Nejezdí tam s námi už asi 5 let. Naše rodina je vůbec celá rozhádaná ale to je něco jiného. Nevím ale moc je nemusím nebo k nim nemám tak blízko jako k babičce (maminky mojí mamky) která bydlí hned přes kopec. Je to určitě tím o tom nepochybuji ale i tak je mám ráda:) Jezdím tam většinou na vánoce a to tam přiberu nejméně 5 kilo.:D

Tohle by byla asi první číst článku. Teď mě napadlo ještě jedno téma které se týká důchodců a to jsou podvody. Člověk jak se starý, tak začne důvěřovat i neznámým lidem. Mám namysli takové ty propagační agentury které vám nabízí deku za 5 000,-. Takových podvodníků je neskutečně moc. Senioři jim dají ty peníze a buď jim produkt nedají nebo je poškozený. Prostě je podvedou. Podle mě tihle lidi nemají vůbec žádnou úctu ke starším lidem a chtějí na nich sprostě vydělat velké peníze. Ani nevíte jak moc je mi z nich špatně... Nedávno jsem slyšela o nějakém dokumentu. Jmenuje se Šmejdi (ten název to naprosto vystihuje). Je to právě o podvodech na seniory. Podívejte se jenom na ukázky a určitě vám to zvedne tlak. Více na informací zde... Sama jsem kroutila hlavou co všechno si dovolí...

Už mě nic k tomuto tématu nenapadá. Důchodci pro mě jsou lidi, kterým je potřeba být ohledulný a upřímný protože jednou taky budeme na jejich místě my:)

the time is my big problem.

8. may 2013 at 13:41 | Natt.
Na minulé téma týdne jsem absolutně nevěděla co napsat. Tento týden se mi téma zdá vcelku přijatelné a když mám trochu času, proč k tomu něco nenapsat. Články na téma týdne budu řadit do rubriky 'themed articles' spolu s články na témata která mě napadnou. Přišlo mi zbytečné dělat další rubriku. Jenom vás upozorňuji, že dlouho jsem článek na téma nepsala takže to buď dopadne dobře nebo naprosto katastrofálně. Každopádně se moc těším na Vaši kritiku v komentářích:)
______________________________________________________________________________________________________
Čas plyne stále rychleji. Je to tak. Naposledy jsem si to pořádně uvědomila když jsem slavila moje čtrnácté narozeniny. Řekla jsem si 'Týjo, to už jsem 14 let na světě?' a začala jsem nad tím přemýšlet. Příští rok mi bude patnáct. Za čtyři roky 18 a možná dokonce i dospěji. Budu plánovat svůj život, rodinu, kariéru a bůh ví co všechno. Taky se toho ovšem nemusím dožít. Může přijít moment, který mi absolutně a třeba i nenávratně změní život. Každému se to může stát. Musíme žít momenty, ve kterých jsme šťastní a spokojení protože nikdy nevíme, co nám osud přinese. Nemusí se to stát zrovna vám ale třeba někomu blízkému. I taková věc dokáže s člověkem pěkně zatřást...

Někdy je dobře když čas plyne rychle. Třeba když jste ve škole/práci a už chcete jít domů a odpočívat. Ale taky to často bývá v momenty, kdy jste třeba s nějakou osobou a neskutečně si její přítomnost užíváte. To čas plyne neskutečně rychle a vy se pak podíváte na hodinky a nevěříte tomu, kolik jste strávili času a přitom vám to přijde jako moment. Ovšem někdy je to přesně naopak. Čas se vleče jako hlemýžď a vy si přejete aby se alespoň trošičku zrychlil. Někdy se to vydaří, někdy ne.

Můj typ: Nedívejte se kolik je hodin! Nevím jak vám, ale mě to teda nikdy nepomohlo. 1) dostanu tik a musím se na hodiny dívat každou minutu a 2) myslím si, že se hodiny sekly nebo jdou pozadu 3) furt si říkám 'Cože? Teprve?' a to i teda moc nepomáhá. Nejlepší je se na hodiny vůbec nedívat a přetrpět ten čas bez dívání se na hodiny. Kdyžtak až po delší době. To mi pak pomáhá překonat tuto nudnou a pomalou chvíli.


Už nevím co bych na toto téma napsala. Snad je to vše a bude se to dát číst. Kdyby ne, okamžitě odejděte z tohoto blogu a už se sem radši nevracejte:D Nejsem ve psaní tématických článků moc dobrá ale i přes to mě to baví. Prosím o vaše názory.
 
 

Advertisement